Volební speciál Matěje Bočka: Volby 2020

Volební systém USA

V souvislosti s nadcházejícími prezidentskými volbami ve Spojených státech jsme se rozhodli pro uvedení prvního článku, jenž se bude věnovat volebnímu systému USA. Jsme si jistí, že znalost systému, podle kterého se řídí volby na nejvyšší post americké exekutivy, je základním kamenem k porozumění celé řady nezvyklých jevů v porovnání s prezidentskými volbami v Evropě. Cílem tohoto textu je tedy uvést základní charakteristiku volebního systému v USA včetně všech jeho specifických náležitostí.

Historický exkurz

Volební systém v USA má hluboké kořeny, jež zasahují až do prvopočátků vzniku samotného národa. Rok po vyhlášení nezávislosti (1776) byla ve Filadelfii schválena 1. ústava Spojených států. Tato ústava vytvářela konfederativní model země, ve které bude panovat velká míra autonomie a celkově oslabí moc centrální vlády. Dále také ustanovovala jednokomorový Kongres USA, ve kterém měl každý stát jeden rovný hlas. Nicméně se brzy ukázalo, že tento model není vzhledem k plánovanému rozšiřování celého území Spojených států udržitelný.

V roce 1787 došlo k revizi všech článků ústavy a postupně byla přijata jednotlivá opatření, která dávala jasně najevo, že nový model bude muset počítat s několika změnami. Jako první se jednalo o vytvoření dvoukomorového Kongresu, kde mělo zastoupení odpovídat počtu obyvatel jednotlivých států. Další změnou bylo vytvoření prezidentského postu, nezávislé soudní moci a také ustanovení Horní komory Kongresu na základě volby členů komory Dolní.  Tento plán, jenž se přezdíval „Virgin Plan“ (byl zde přítomen zástupce státu Virginie – James Madison) byl nakonec odmítnut menšími státy. Bylo tedy nutné dojít k určitému kompromisu, jenž by umožnil vytvořit novou formu vlády na území USA.

V roce 1787 byl předložen delegáty ze státu Connecticut tzv. Great Compromise, jenž jasně vymezil zastoupení a roli obou komor Kongresu. Sněmovna reprezentantů byla zastoupena podle počtu obyvatel jednotlivých států a Senát tvořili dva senátoři za každý stát bez ohledu na jeho velikost.

Volební princip

Co se týče samotné volby prezidenta je nutné rozlišit dva druhy voleb, které přechází samotnému zvolení prezidenta. Jako první se jedná o primární volby (primárky), jejichž cílem je selekce kandidátů v rámci jednotlivých stran. Primární volby se konají vždy v únoru nebo v březnu volebního roku. Každý stranický kandidát na úřad prezidenta musí nejprve úspěšně projít právě primárními volbami. Samotné primárky začínají v lednu ve státě New Hampshire. Nejvýznamnějším dnem primárek je tzv. supervolební úterý 5. února, během kterého probíhají volby ve 23 státech. Druhým typem voleb jsou volební shromáždění (caucus) konané také v lednu, pět dní před primárními volbami. Volební shromáždění jsou na rozdíl od primárních voleb organizována na státní úrovni. Na volebním shromážděním věrní členové strany otevřeně vyslovují podporu jednotlivým kandidátům, o jejichž nominaci usilují. Jedná se o pospolité akce, kde mohou nicméně volit pouze registrovaní členové. Je nutné zmínit, že ne každý stát organizuje primární volby nebo volební shromáždění. Opak je pravdou, ve většině států probíhají buďto primární volby nebo volební shromáždění. Může se ale stát, že v jednom státě mohou demokraté pořádat volební shromáždění a republikáni zase primární volby. V tomto případě se jedná o stát Aljaška a Nebraska. Opačný případ je poté stát Kentucky, kde demokraté pořádají primární volby a republikáni volební shromáždění. K formálnímu jmenování stranického kandidáta na post prezidenta dochází během tzv. konventu, jenž se koná v srpnu u Demokratické strany a v září u Republikánské strany. Zvítězí ten kandidát, který od delegátů získá nadpoloviční většinu.

Volba hlavy státu probíhá specifickým způsobem. Prezident totiž není volen přímo lidmi, nýbrž prostřednictvím tzv. sboru volitelů. Jedná se o specifické těleso vybraných osobností, které zajistí, že do čela země je zvolen kompetentní kandidát. Co charakterizuje sbor volitelů, je jeho implicitní pravidlo, které říká, že by každý člen tohoto tělesa měl volit stejně, jak si přeje lid v daném státě. Nicméně se o tomto „pravidlu“ v Ústavě nikde nepíše, a tak je vždy na jednotlivých volitelích, jak rozhodnou. Je nicméně nutno podotknout, že se takřka vždy řídí hlas volitele hlasem lidu. Ústava dále stanovuje, že počet volitelů musí odpovídat celkovému počtu senátorů (100) a členů Sněmovny reprezentantů (435) plus tři z Washingtonského obvodu. Celkem tedy musí úspěšný kandidát získat polovinu z tohoto počtu, což dělá 270 hlasů. Tento počet bývá stanoven na základě sčítání lidu, jenž probíhá každých deset na celém území USA. Proces sčítání lidu poté stanovuje, kolik volitelů má daný stát a na jehož poměru se upravuje počet křesel ve Sněmovně tak, aby odrážel aktuální počet obyvatel. Volby do Sněmovny reprezentantů probíhají každé dva roky a každý stát má nárok na jedno křeslo ve Sněmovně, další jsou alokována podle počtu obyvatel. Není tedy žádným překvapením, že stát s největším počtem obyvatel (Kalifornie) má také největší počet členů ve Sněmovně stejně jako počet volitelů (55). Na druhé straně stát s nejmenším počtem obyvatel (Aljaška) má pouze tři reprezentanty a volitele. Při prezidentské volbě platí většinový sytém, to znamená, pokud jeden kandidát ve státě zvítězí, přičítají se mu hlasy všech volitelů v daném státě. Výjimku tvoří pouze státy Maine a Nebraska, kde se uplatňuje poměrný systém dělení hlasů mezi volitele. Volba prezidenta USA ale může připravit svou povahou i velmi paradoxní situaci– že může vyhrát kandidát, který neměl nejvíce voličských hlasů. Je to dáno právě většinovým systémem, který je uplatňován v prezidentských volbách. K získání počtu 270 hlasů volitelů tedy prezidentský kandidát potřebuje teoreticky získat „pouze“ státy Kalifornie, Texas, New York nebo Florida. Jelikož jsou ale některé z těchto států dominantně demokratické, nebo zase republikánské, je velmi důležité, aby kandidáti získali také tzv. swing states, tedy státy, které nejsou ani výlučně „modré“ ani „červené“. Mezi tyto státy patří Florida, Wisconsin, Pensylvánie, Colorado, Iowa, Michigan, New Hampshire nebo Oregon.

Volitelnou na úřad prezidenta může být pouze osoba, která získala občanství USA narozením na tomto území, dosáhla věku třiceti pěti let a bydlí alespoň 14 let v USA. Prezident je volen na čtyřleté období s možností prodloužení o další čtyři roky. Prezidentské volby se konají vždy první listopadové úterý, v letošním roce se volby uskuteční 3. listopadu. Volby mohou být uskutečňovány prostřednictvím přítomnosti voliče, jenž poté vybarví předem určená políčka na hlasovacích lístcích. Dalším způsobem je doručování lístků do poštovních schránek ještě před volbami. V některých státech mohou občané volit až tři týdny před termínem voleb prostřednictvím zařízení v nákupních centrech nebo v jakýchkoli veřejných prostorech.

Mezi nynějšími kandidáty, kteří se utkají o post prezidenta USA je Donald Trump jako kandidát za Republikánskou stranu spolu se svým víceprezidentem Mikem Pencem, a Joe Biden se svou víceprezidentkou Kamalou Harris za Demokratickou stranu.

V příštím článku se budeme věnovat právě oběma kandidátům včetně jejich programu a vyhlídek na nastávající volby.

Autor článku: Matěj Boček

Zdravotnictví a sociální systém

Minulý týden v úterý 29. září se v Clevelandu uskutečnila první prezidentská debata obou kandidátů. Donald Trump vyzval svého demokratického protějška Joea Bidena v televizní debatě na stanici Fox News moderovanou novinářem Chrisem Wallacem. I přes určitou chaotičnost celého programu šlo poměrně snadno rozpoznat, jaká jsou důležitá témata letošních prezidentských voleb.

Prvním z důležitých témat byla právě otázka zdravotnictví a sociálního systému. Prezidentští kandidáti si nutnost reformovat zdravotní i sociální systém uvědomují. Efektivní dosáhnutí tohoto cíle bude jistě důležitým politickým krokem pro oba kandidáty v případě jejich vítězství.

Co se týče samotných prezidentských debat, následují ještě dvě prezidentské debaty, které se budou konat 15. října v Miami a poté 22. října v Nashville.

Zdravotnictví a sociální systém

Obecná charakteristika

V otázce zdravotnictví Spojených států je nutné zmínit, že zde paralelně existují dva programy. Tyto programy založené zákonem z roku 1965 „Social Security Amendment“ se nazývají Medicare a Medicaid. Oba programy se liší v tom, jakou částí vlády jsou spravovány a kterým skupinám obyvatel mají sloužit.

Medicare představuje federální program financovaný a fungující pod správou federální vlády. Jedná se o program poskytující zdravotní pojištění Američanům ve věku 65 let a více, ale také mladším lidem majícím vážný zdravotní handicap. Celý program je složen ze čtyř částí. Část A finančně pokrývá veškeré výlohy spjaté s pobytem v nemocnici, část B pokrývá práci ambulantních lékařů. Je také důležité zmínit, že za každou službu v rámci části A a B se platí. Existují ale též neplacené služby, které jsou zahrnuty v jednom balíčku. Tyto služby jsou poté zahrnuty v části C, která upravuje platby v rámci jednoho balení. Tato služba je též nazývána jako „Managed Medicare“ a nabízí tedy určitou alternativu k částem A a B. Tyto balíčky jsou většinou nabízeny soukromými firmami.

Část D je poté zaměřena na finanční pokrytí cen léků a jiných medikamentů.

Celkově se tedy jedná o systém, ve kterém jsou soukromými firmami poskytovány možnosti placení zdravotních výloh pro osoby splňující daná kritéria.

Program Medicaid na druhé straně představuje program, jenž je spravován jednotlivými státy. Je řízen federální vládou a vládou daného státu. Princip Medicaid funguje tak, že federální vláda vytvoří standardy pro tvorbu pravidel a jednotlivé státy poté vypracují své návrhy, které musí být opět schváleny vládou. Nicméně oprávněnost k používání tohoto programu se liší stát od státu. Medicaid je program, který má primárně pomáhat chudým lidem k zaplacení za lékařské výlohy a léky. Medicaid běžně poskytuje výhody, které Medicare běžně nepokrývá, a to například pečovatelské domácí péče nebo péče osobní.

Specifičnost zdravotního systému v USA

Podle měřítek posuzujících kvalitu zdravotnictví na celém světě se Spojené státy pravidelně umisťují za státy jako je Švédsko, Kanada, Německo nebo Japonsko. Podle Světové zdravotní organizace zaujímají Spojené státy až 37. místo z celkových 191 zemí. Hlavním důvodem je to, že Spojené státy nenabízí jednotný zdravotní systém, který by financovala federální vláda a který by byl veřejný. Státní výdaje na zdravotnictví jsou sice velké, podle posledních údajů WHO až 17 % HDP, nicméně i přes velkou snahu politických lídrů se zatím nepodařilo přiblížit zdravotní systém v USA demokratickým standardům jiných států.

To je dáno zejména jeho velkou nedostupností pro většinu Američanů. V USA nemusí mít zdravotní pojištění každý občan, jelikož jeho sjednání je zcela dobrovolné. To znamená, že ti, kdo jsou pojištěni, platí náklady za nepojištěné. Jelikož v USA nesmí být nikomu odepřeno zdravotní ošetření kvůli platební neschopnosti, jsou v nemocnicích zřizovány fondy, ze kterých platí péči nepojištěným pacientům. Tyto fondy jsou ale tvořeny financemi pojištěných občanů, jímž se následně jejich pojistky zdražují. Zdravotní pojistky se dále mohou lišit cenou, procentem hrazených nákladů nebo rozsahem úkonů. Toto pojištění je ale zřizováno soukromými zdravotními pojišťovnami, které poskytují sice vybranou péči, ale za velmi vysoké ceny. Jedná se tedy o komerční pojištění nabízené na neregulovaném trhu, což ústí ve velké procento nepojištěných osob z chudších vrstev. Dále je rozdíl v ceně lékařských zákroků ovlivněn také platy zdravotního personálu, které jsou v USA mnohem vyšší než v Evropě. Všechny tyto faktory přispívají k tomu, že dnes je na území Spojených států více než 47 milionů nepojištěných Američanů.

Postoje obou kandidátů

Na důležitosti změny zdravotního systému USA se shodnou oba kandidáti. Nicméně jak Joe Biden, tak i Donald Trump mají odlišné názory na to, jak tomuto problému dále čelit.

Joe Biden chce navázat na Affordable Care Act („Obamacare“), jenž byl představen roku 2010 a jehož smyslem je zvýšit dostupnost zdravotního pojištění pro chudší vrstvy obyvatel (v principu rozšíření pravomoci Medicaid). Demokratický kandidát jako součást svého předvolebního programu dále uvádí, že věková hranice pro Medicare by se měla snížit na 60 let, což by umožnilo dosáhnout na zdravotní pojištění rázem 12 milionům Američanům. Biden dále navrhuje zvýšit dotace na zdravotní systém, což umožní každé rodině ušetřit 8,5 % jejich ročního platu. Biden také prosazuje snížení cen za předepisované léky a v neposlední řadě také možnost pojistit se ve státním systému, nikoli v tom soukromém. Tyto plány budou nicméně v průběhu deseti let stát Spojené státy 750 miliard dolarů.

Donald Trump během svého prvního volebního období podporoval zrušení celého Affortable Act, což se ale nepodařilo prosadit. Navrhoval snížit financování Medicaid, která by byla určena jednou fixní částkou a způsobilost k využití služeb v rámci tohoto programu by bylo zcela v režii jednotlivých států. Všechna tato opatření tvořící součást tzv. „Trumpcare“ nicméně nikdy nebyla schválena. Co se ale Donaldu Trumpovi v oblasti zdravotnictví podařilo, je snížení cen v rámci Obamacare, znemožnění využití Medicaid osobami z cizích zemí, zapojení zaměstnavatelů ve stejném odvětví z různých do Associated Health Plans, což umožní mnohem flexibilnější zdravotní a sociální pokrytí, nebo také značné rozšíření ryze konzervativního programu bojujícím proti potratům zvaný „Mexico City Policy“. Navzdory původním plánům o zrušení celého Obamacare se nyní Donald Trump soustřeďuje na vylepšení tohoto programu pod názvem „America First Healthcare Plan“. Zásadní rozdíl ale spočívá v tom, že Američané nyní nejsou povinni být pojištění, aby mohli uplatňovat výhody tohoto systému (zrušení „individual mandate“).

V příštím článku se budeme věnovat dalším důležitým tématům v rámci předvolebního boje o prezidentské křeslo, a sice otázce držení zbraní a také problematice přistěhovalectví.

Zbraňová legislativa

Problematika nevyváženého a značně drahého zdravotního systému není jedinou oblastí, která již několik let trápí americké voliče, stejně jako jejich kandidáty. Další oblastí, která potřebuje nutnou reformu, je zbraňová legislativa. V prostředí Spojených států se celému systému prověření osob způsobilých k nabití práva držet zbraň říká „background check“. Tento model je v USA zabudován již dlouhou řadu let, nicméně jeho funkčnost je napadána a zpochybňována jak z řad široké veřejnosti, tak i odborné obce. Reforma zbraňové legislativy je tedy zásadní krok ke snížení kriminální aktivity ve Spojených státech.

Zbraňová legislativa

Obecná charakteristika

Právo na držení zbraní je jedním z nejvíce ožehavých témat již od samotného vzniku Spojených států. Odráží se v něm koloniální historie, revoluční kořeny, hraniční expanze i Druhý dodatek Ústavy, jenž zaručuje občanům právo držet a nosit zbraně i vytvářet milice. Právě o Druhém dodatku americké Ústavy se vedou dodnes velké debaty, jelikož se objevují lidé, kteří poukazují na nutnost tuto část zavést proto, aby byla zaručena ochrana hranic Spojených států v době 19. století právě vytvořením milic, na individuální právo držet zbraně i ve svobodném státě se to podle nich nevztahuje. Tento spor, zdá se, nebude nikdy vyřešen ve prospěch té či oné strany. Nicméně je nutné si přiblížit samotný princip vedoucí k získání zbraně v USA. Více jak polovina Američanů věří v právo držení zbraní a existují zde systémy, které mohou ochránit velké množství lidí zamítnutím prodeje zbraně již potrestaným osobám, nicméně jejich funkčnost a implementace se různí.

Ve Spojených státech se uplatňuje systém „background check“, jenž se mimo jiné vztahuje i na jiné problematiky, než je držení zbraní. V oblasti držení zbraní je nicméně jeho princip jasně rozpoznatelný. Tento systém spravovaný FBI vyžaduje, aby každý Američan, jenž si chce pořídit zbraň v oficiálním licencovaném obchodě, musí projit právě systémem background check, jenž označuje proces, ve kterém se shromažďují veškeré záznamy o konkrétní osobě a během pár minut dostane prodejce konkrétní údaje k vyhodnocení, jestli je žadatel způsobilý obdržet střelnou zbraň, či ne. Tato způsobilost vychází ze všech záznamů bezpečnostních, zdravotnických a bankovních institucí , takže prodejce zbraní jasně vidí, jestli daná osoba již v minulosti měla problémy se zákonem nebo byla (či stále je) například psychicky nestabilní. V tomto případě je dané osobě nákup zbraně zamítnut. Problém celého background check nicméně spočívá v tom, že se celý systém týká pouze licencovaných obchodů, netýká se například soukromých prodejců nebo druhů výstav, na kterých je možné zbraň pořídit.

Dalším problémem spjatým s background check je jeho značně omezená schopnost rozpoznat v osobě, která sice zatím nic nespáchala, ale již se u ní projevily určité problematické rysy, nebezpečí v případě získání zbraně.

Z důvodu boje proti získání zbraní v nelicencovaných obchodem byl zaveden nový systém nazývaný „universal background check“. Princip je podobný jako v případě background check, ale je zaměřen na odstranění možnosti získat zbraně u nelicencovaných prodejců, ze soukromých sbírek nebo z prostředí výstav. Nicméně ani tento systém nedokáže predikovat onu potenciálně nebezpečnou osobu. Problémem je zejména značně zastaralá databáze FBI, které chybí miliony profilů a nedokáže držet krok s rostoucím nárůstem obyvatel USA. V případě (zatím) nepotrestaného jednotlivce tak ani tento systém nedokáže vyhodnotit jeho nebezpečí, pokud se nedopustil konkrétní trestné činnosti, ale vykazuje již nyní určité rysy nebezpečného chování. Tato část bude vždy velmi problematická, jelikož ani jeden ze systémů nedokáže jasně odhadnout motivaci kupujícího. Pokud se nejedná o osobu s kriminální minulostí, systémy nedokážou určit ze dvou osob tu, která si chce pořídit zbraň k tomu, aby spáchala trestnou činnost, od osoby, která si chce zbraň pořídit kvůli lovu zvěře nebo ochrany sebe a své rodiny.

V současné době však na území dvanácti států již existuje značně vylepšený systém „udělování licencí“ (licencing system). Princip tohoto systému funguje tak, že ještě, než se daná osoba rozhodne navštívit obchod se zbraněmi a pořídit si nějakou, musí projít bezpečnostním kurzem, poté jde na policejní oddělení, kde vyplní přihlášku, dodá potřebné reference od ostatních osob, a to jak z osobního života, tak i pracovního prostředí, a poté jí jsou sejmuty otisky prstů. V tento moment je o dané osobě veden mnohem rozsáhlejší záznam a ví o ní nejen FBI, ale také všechny bezpečnostní složky z míst, kde osoba předtím pobývala. Celý tento proces zabere zhruba tři týdny, během něhož se prověří trestní minulost žadatele o zbraň, ale také se dokáže odhadnout jeho potenciální riziko pro společnost.

Postoje obou kandidátů

Problematiky spojené s nedostatečnou kvalifikací všech států k posouzení způsobilosti konkrétní osoby k držení zbraně legální cestou jsou si vědomi oba kandidáti. Joe Biden v devadesátých letech jako senátor za stát Delaware uzákonil systém background check i desetiletý zákaz prodeje útočných pušek, včetně těch poloautomatických, na území celých Spojených států. Dlouhodobě upozorňuje na lobbystickou aktivitu „Národní střelecké organizace“ bojující za práva majitelů zbraní. Jako prezidentský kandidát chce také zavést jakýsi druh „řidičáku“ na držení zbraní, který by musel jeho majitel každých pět let obnovovat na základě složení zkoušek. Tento návrh zákona byl již několikrát zamítnut Senátem, kde je nyní republikánská většina. Joe Biden kromě celoplošného zákazu používání útočných zbraní chce také zavést odkup od jejich majitelů. Sluší se také zmínit, že například v rámci Demokratické strany například dlouhodobě funguje organizace „Každé město za bezpečné zbraně“, jejímž hlavním podporovatelem je prezidentský kandidát z letošního roku Michael Bloomberg. Tato organizace má nyní šest milionů podporovatelů, což je téměř stejný počet jako Národní střelecká organizace.

Donald Trump potvrdil během své prezidentské kampaně, že chce bojovat za zpřísnění podmínek systému „background check“, chce ale zachovat Druhý dodatek v Ústavě, jehož je velkým podporovatelem. Dlouhodobě se kriticky staví pro zavedení universal background check, jež chtěl dokonce v roce 2019 vetovat. Omezuje to podle něj svobodu každého občana získat zbraň i z jiných míst než licencovaných obchodů. Několikrát navrhoval zvýšení věku pro držení zbraní z 18 let na 21. Tuto pravomoc chce ale ponechat na jednotlivých státech. Donald Trump je také zastáncem „Extreme Risk Protection Orders“, často označovaných jako „red-flag laws“, které umožňují bezpečnostním složkám se souhlasem soudu odebrat zbraně konkrétním jedincům, kteří jsou považováni za riziko pro sebe nebo své okolí, a dočasně jim zabránit v pořízení zbraní dalších. Během svého prezidenství Donald Trump dále zakázal zařízení zrychlující střelbu z poloautomatických zbraní, tzv. „bump stock“, jenž se neblaze projevilo při střelbě v Las Vegas v roce 2017. V neposlední řade nynější prezident podporuje také vyzbrojení určité skupiny učitelů, kteří by prošli důkladným tréninkem pod dohledem bezpečnostních složek.

Otázka držení zbraní je v USA velmi výbušné téma. S každým atentátem, který se na území USA stane, se ze zbraňové legislativy stává jedna z nejsledovanějších oblastí politických bojů. V tomto roce je sice otázka držení zbraní lehce zastíněna koronavirovou pandemií, nicméně je její důležitost stále stejně velká. Oba prezidentští kandidáti jsou přesvědčeni o reformě určitých částí zbraňové legislativy. V případě Joe Bidena se dá hovořit o značně rozsáhlé změně upřednostňující spíše hlasy volající po tvrdém omezení držení zbraní. Donald Trump na druhé straně vnímá Druhý dodatek Ústavy Spojených států jako zcela zásadní a nechce Američanům upírat jejich právo na ochranu sebe, rodiny nebo majetku. I on ale vnímá stupňující se násilí a počet atentátů jako velký impuls k prosazení celé řady změn v této oblasti.

Imigrační politika

Spojené státy, jakožto země vzniklá z přistěhovaleckých vln, vždy chápala fenomén imigrace na své území jako určitou výkladní skříň liberálních hodnot, které více či méně určovaly (do určité míry stále určují) její povahu v mezinárodním systému. Americká rada pro imigraci (American Immigration Council) na svých webových stránkách říká mimo jiné i následující: „imigrační zákon Spojených států je postaven na principech jako je znovusjednocení rodinných příslušníků, přijímání imigrantů se schopnostmi cennými pro americkou ekonomiku, ochrana uprchlíků a prosazování diverzity“. Dalo by se říci, že tyto principy jsou od svého vzniku exekutivním orgánem Spojených států téměř nedotčené. Je nicméně nutno zmínit, že se v posledních několika letech téma imigrace zmiňuje čím dál více. V roce 2016 se jednalo o jedno z nejdůležitějších témat amerických prezidentských voleb a v letošním roce se problematika přistěhovalectví i přes koronavirovou krizi skloňuje také s velkou intenzitou.

Historie přistěhovalectví do USA

První, kdo doplul na území Severní Ameriky, byli skandinávští mořeplavci Vikingové. Posádka vedená Leifem Erikssonem doplula na území dnešní Kanady (oblast Newfoundlandu) již v roce 1000. Nicméně jejich přítomnost v této části země byla pouze dočasná a pro osídlení kontinentu neměla velký význam. Zásadním rokem znamenajícím objevení Ameriky je rok 1492, kdy italský mořeplavec ve službách španělského království Kryštof Kolumbus připlouvá ke břehům Bahamských ostrovů a odstartuje tak období nazývané jako novověk. Celý kontinent byl poté pojmenován podle italského mořeplavce Ameriga Vespucciho.

Kolonizační proces Severní Ameriky začal v polovině 16. století, kdy došlo k obsazení oblasti Karibiku a dnešních států Floridy, Texasu nebo Kalifornie. Severní část byla postupně čím dál více obklopována francouzským vlivem, jenž se zde začínal prosazovat s prvními objevnými plavbami Jacquesa Cartiera v oblasti Řeky svatého Vavřince. Snad nejvýznamnější kolonizační aktivita je spojena s anglickým osídlením. Britští puritáni nazývaní jako Otcové poutníci roku 1607 založili osadu Jamestown a v roce 1620 první kolonii nazvanou Plymouth. Postupně na východním pobřeží vzniklo třináct kolonií, které se úspěšně postavily proti britské koloniální správě, což nakonec vedlo až k samotnému vyhlášení nezávislosti v roce 1776.

Vývoj imigračních zákonů v USA

Významným okamžikem v rámci imigrační politiky se stal rok 1986, kdy tehdejší prezident Ronald Reagan podepsal tzv. Immigration Reform and Control Act (IRCA), někdy označovaný jako Simpson-Mazolli Act. Tento dokument udělil cizincům žijících na území Spojených států možnost získat americké občanství a usadit se zde. V roce 2001 američtí senátoři Dick Durbin a Orrin Hatch navrhli tzv. Dream Act. Tento legislativní návrh v sobě nesl možnost kvalifikovaným pracovníkům, jež přišli do Spojený států jako nezletilí, získat trvalé občanství, pokud splní konkrétní požadavky vyhlášené federální vládou. Dalším důležitým milníkem v oblasti imigrační politiky bylo zavedení Deferred Action for Childhood Arrivals, známější pod zkratkou DACA. Tento program vydaný v roce 2012 pod Obamovou administrativou do určité míry navazuje na Dream Act. Chrání totiž před vyhoštěním přistěhovalců, kteří přišli do USA bez patřičných dokumentů jako děti (tzv. snílci). S nástupem Donalda Trumpa na post prezidenta Spojených států se nicméně přístup k cizincům žijícím nelegálně v USA razantně změnil. Rok po svém zvolení navrhl vydání Executive Order 13769, jenž vyžaduje značné omezení cestování a imigrace ze šesti muslimských zemí (Čad, Írán, Libye, Sýrie, Jemen a Somálsko) a Severní Koreje s Venezuelou. Tento zákon snížil počet syrských uprchlíků směřujících do USA na číslo 50 000 a také pozastavil činnost USRAP (The United States Refugee Admissions Program) po dobu 120 dní. V roce 2018 byly uvolněny restrikce zakazující obyvatelům Čadu příjezd do USA. Toto opatření se ale nevztahuje na zbylých sedm výše zmíněných zemí.

Postoje obou kandidátů

Kandidát za Demokratickou stranu Joe Biden se několikrát nechal slyšet, že Trumpova politika vůči migrantům je zcela nepřípustná. Jeho plány vůči imigrantům jsou mnohem vstřícnější. Počítá s jejich zvýšenou ochranou a také odstraněním „Trumpovy zdi“ na hranici s Mexikem. Jako dlouholetý senátor a také víceprezident Baracka Obamy se zasazuje o zvýšení limitů pro přijímání přistěhovalců, stejně jako finanční posilnění azylových soudů. Dále podporuje program DACA a požaduje ukončení oddělování dětí migrantů od jejich rodičů. Problém nelegální migrace nevidí pouze u Mexika, ale také u zemí zasažených občanskými konflikty a vysokou kriminalitou, jako je Guatemala, Salvador či Honduras. Právě těmto zemím by vyčlenil čtyři miliardy dolarů státního rozpočtu, což by podle něj mělo částečně utlumit migrační vlnu. Další problematickou zemí je Kolumbie, odkud proudí do USA největší množství narkotik. Pašeráci nicméně v poslední době využívají mnohem více karibské země, které jsou méně střežené a dokážou tak „posloužit“ jako stabilnější tranzitní body pro dovoz návykových látek. V tomto ohledu Joe Biden sdílí stejný postup v boji proti drogovým kartelům v Jižní Americe i v celém Karibiku, který zastával již za éry George H. W. Bushe. Jedná se o finanční podporu k vyzbrojení tamních armád, které by tak měly mít větší možnosti potírat tuto trestnou činnost přímo na svém území. Nicméně tato strategie, vycházející z principu uplatněného v tzv. Columbia Plan, má dodnes celou řadu kritiků. Upozorňují na to, že tento plán byl původně určen k zamezení rostoucí kriminality drogových kartelů, nakonec však vedl k ještě vetší destabilizaci celé Jižní Ameriky. V neposlední řadě Joe Biden podporuje pomoc uprchlíkům, kteří byli nuceni opustit své domovy z důvodu povodní nebo jiných živelních pohrom.

Na druhé straně Donald Trump vede vůči ilegální migraci téměř ve všech ohledech zcela opačnou politiku. V otázce legální migrace otevřeně podporuje příchod cizinců, kteří prokáží své schopnosti a budou tak schopni přispět k rozvoji celých USA. Je nicméně nutno říci, že jeho otevřeně antiimigrační politika je něco, co ho definovalo již v jeho prvním kandidátském období. V roce 2016 vystoupil s návrhem výstavby zdi na hranici s Mexikem, která by měla být dlouhá až 800 km. Dosud se podařilo dostavět více než 600 kilometrů této zdi oddělující stát Texas od Mexika. Jako prezident dlouhodobě zdůrazňuje důležitost pro

tzv. snílky získat americké občanství a celkově se Donald Trump staví velmi negativně k celé DACA. Dále podporuje navýšení financí ke zvýšení kontrol na hranicích, ukončení zelených karet (možnost pro cizince získat americké občanství fungující na principu losování) a také omezení cílené migrace rodinných příslušníků na území USA. Podle studie vypracované organizací zaměřující se na výzkum obchodu a imigrace „National Foundation for American Policy“ se do roku 2021 zredukuje ilegální přiliv cizinců do USA až o 49 %. To ale může vést také k ochromení americké ekonomiky i pracovní síly. Podle stejné studie totiž dojde až k 59% propadu růstu pracovní síly za jeden rok. Velkou vlnu nevole vyvolalo i Trumpovo rozhodnutí o oddělení dětí od jejich rodičů, kde děti budou dočasně umístěny v detenčních centrech, zatímco jejich rodiče mohou být odsouzeni až k několikaletému trestu odnětí svobody. Donald Trump dále označil mexické drogové kartely za teroristické skupiny a hodlá proti nim zakročit přímo v zemích jejich původu. V minulosti několikrát prohlásil, že hodlá intervenovat přímo v Mexiku, což ale mexický prezident Obrador rázně odmítl. V současné době navrhuje zákaz cestování do USA všem členům Čínské komunistické strany včetně jejich rodin.

Oba kandidáti tedy představují v otázce imigrační politiky zcela opačné póly.

Tato názorová propast byla vidět i během třetí debaty ve městě Nashville, kde Joe Biden několikrát napadl Trumpovu anitiimigrační politiku vedoucí k nucené separaci migrantů na jižní hranici. Ten na svou obranu dodal, že podmínky v detenčních centrech nejsou nikterak špatné a že celá jeho administrativa tvrdě pracuje na procesu navrácení dětí k rodičům. Výsledky prezidentských voleb se (snad) dovíme již za jedenáct dní, přesněji 3. listopadu 2020.

Environmentální politika

Oblast environmentální politiky je v současném veřejném prostoru jedním z hlavních témat pro diskuze. Ochrana životního prostředí se také stává zcela svrchovanou agendou všech politických stran a jejich představitelů. Spojené státy v tomto ohledu nejsou žádnou výjimkou. Spor mezi jadernou výrobou energie a jejím „zeleným“ protějškem prostupuje politickým establishmentem v USA jako nikdy nekončící schizma, které s nadcházejícími prezidentskými volbami získává na ještě větším významu. Spojené státy se také dlouhodobě řadí mezi největší znečišťovatele životního prostředí, a proto mají velký podíl na dnešní klimaticky neurovnané situaci. Nadcházející období tak bude pro vítěze prezidentských voleb jistě velmi složité a agenda životního prostředí nemůže být lhostejna ani jednomu z nich.

Základní přehled vývoje environmentální politiky v USA

Problém ochrany životního prostředí je v USA i přes svou nezpochybnitelnou etickou rovinu poměrně složitým politickým úkolem. Hlavním důvodem je zejména fragmentace pravomocí jednotlivých složek moci uvnitř celého politického systému, ale i střet politických koncepcí prosazujících v mnoha případech zcela odlišný přístup. Důležitým milníkem v tomto ohledu byl nicméně rok 1962, kdy byla americká veřejnost informována o tom, že využívání pesticidů je škodlivé jak pro zdraví občanů, tak i pro samotnou Zemi. Následovalo navrhnutí tzv. Water Quality Act, který si dával za cíl ochranu kvality podzemních i povrchových vod na území celých Spojených států. Tento zákon vešel v platnost v roce 1972 a byl doprovázen zákonem Clean Air Act určeným k regulaci znečištění ovzduší na národní úrovni. Hlavním opěrným bodem k prosazování agendy na ochranu prostředí je poté zákon z roku 1969 nazvaný National Environmental Policy Act (NEPA), který podporuje zlepšování životního prostředí a v roce 1970 též zřídil speciální Radu pro kvalitu životního prostředí vedenou prezidentem republiky. V tomto případě se jednalo o prezidenta Richarda Nixona, jenž kromě výše zmíněného zákona vydává souhlas se založením Agentury životního prostředí (EPA), která se stává významným hráčem v boji proti znečišťování životního prostředí v USA.

V důsledku tzv. Jomkipurské války probíhající v roce 1973 arabské země vyhlásily přerušení dodávek ropy a zároveň vyhlásily embargo na její dovoz do zemí, které v tomto konfliktu podporovaly Izrael. To vyvolalo dosud nevídanou situaci, jež je označovaná jako ropný šok. Dalším problémem, který musely Spojené státy řešit, byla prokazatelně zvyšující se propustnost ozonové vrstvy nad jejím územím, což může zapříčinit větší pravděpodobnost úniku ultrafialového záření, které je karcinogenní. V reakci na to americký prezident James Carter prohlásil, že do roku 2000 bude výroba fosilních paliv o 20 % čistší. Je nicméně nutno zmínit, že tento požadavek nebyl za doby jeho prezidentství naplněn a k této částečné změně těžby fosilních paliv dochází až v roce 2018. Jimmy Carter byl nicméně v oblasti životního prostředí i tak velmi aktivní, když v roce 1977 vydává Surface Mining Control and Reclamation Act, který měl za cíl snížit těžbu uhlí a omezit dopad jeho spalování na ovzduší.

Na konci 80. let v reakci na zvyšující se oteplování Země dochází k vytvoření Mezivládního panelu pro změny klimatu, jenž v 90. letech nastiňuje problematiku globálního oteplování, geneticky upraveného jídla a zvyšující se četnosti přírodních katastrof. Významným okamžikem je následné přijetí Kjótského protokolu z roku 1997, kde se průmyslové země poprvé v historii zavázaly ke snížení emisí skleníkových plynů o 5,2 procent. K této smlouvě se nicméně Spojené státy nikdy nezavázaly a svou průmyslovou výrobu tak nemusely snižovat. Dalším důležitým okamžikem pro Spojené státy v oblasti ochrany životního prostředí je přijetí Pařížské dohody v roce 2015. Ta navazuje na Kjótský protokol a zavazuje tak všechny členské země k omezení skleníkových plynů po roce 2020. Spojené státy nicméně v roce 2017 odstupují i od této dohody z velmi podobných důvodů, jako v případě Kjótského protokolu. Jde zejména o obavy z toho, že prostřednictvím těchto typů dohod bude docházet k omezování ekonomických aktivit, snížení pracovních míst a také znevýhodňování USA oproti dalším členským státům.

Postoje obou kandidátů

Kandidát za Demokratickou stranu Joe Biden v rámci svého energetického plánu prosazuje roli Spojených států jako globálního lídra v boji s globálním oteplováním. Za tímto účelem plánuje Spojené státy navrátit k Pařížské dohodě, omezit výrobu fosilních paliv (proces tzv. frakování), vybudovat novou, značně ekologičtější infrastrukturu, vytvořit nová pracovní místa a zabezpečit, že do 15 let budou Spojené státy využívat pouze „čistou“ energii. Dále se zavazuje k tomu, že ve snaze zabránění klimatické krize budou Spojené státy schopny do roku 2050 ukončit emise skleníkových plynů ve všech sektorech průmyslové výroby. Tento plán nicméně počítá s obrovským státním zadlužením, který se podle odhadů dostává až k částce tří bilionů dolarů.

Joe Biden tento krok obhajuje tím, že vytvoří nové pracovní pozice, dále zvýší daně nadnárodních korporací a omezí činnosti daňových rájů.

Donald Trump během svého prezidentského období navazoval na předvolební rétoriku ohledně otázky životního prostředí. Sám se považuje za skeptika v otázkách klimatické změny, což vyústilo v odstoupení z Pařížské (klimatické) dohody v roce 2017, dále podporuje těžbu nerostných surovin, zejména ve státech ekonomicky závislých na této průmyslové aktivitě (tzv. Rust Belt státy), podporuje rozvoj těchto neobnovitelných zdrojů a je zcela proti zavedení jakýchkoli ekologických opatření za účelem ochrany životního prostředí, které by mohly omezit průmyslovou výrobu v USA. V roce 2018 Donald Trump ukončil ekologické regulace na těžbu uhlí, které byly vyjednané za Baracka Obamy. Tento krok Trump obhajoval navrácením pracovních míst v těžařském průmyslu. Stávající prezident si je nicméně vědom pozice Spojených států v žebříčku světových znečišťovatelů. V tomto ohledu stojí za zmínku jeho podpora legislativního opatření k odstranění veškerého odpadu v mořích, zvýšení finančních prostředků na rozvoj národních parků či vyhrazení 38 milionů dolarů na podporu výstavby nového typu infrastruktury v rámci „čisté“ energie.

Důležitým faktorem přispívajícím k liknavosti v otázkách přechodu k „čisté“ energii je americká energetická (ne)závislost. Spojené státy nyní vyváží více ropy a zemního plynu, než kolik na své území importují. To je zcela zásadní obrat, který se promítá jak do ekonomické, tak například i do geopolitické sféry. Neznamená to sice, že Spojené státy již nemusejí dovážet ropu z oblasti Blízkého východu či Kanady, nicméně se poměr mezi dovozem a vývozem rapidně změnil. Spojené státy se již natolik nespoléhají na vývoj cen ropy ovlivněný politickou nestabilitou na Blízkém východě a vyváží nyní více než 12 milionů barelů ropy denně, což je více než Rusko či Saudská Arábie.

Tohoto stavu bylo dosaženo novou formou těžby ropy z břidlicových podloží, zejména ve státech Texas, Nové Mexiko, Wyoming či Pensylvánie. Je ale nutné zmínit, že Spojené státy stále dováží obrovské množství surové ropy ze zahraničí, jelikož na svém území nedisponují dostatečným množstvím rafinérních zařízení ke zpracování břidlicové ropy, ale spíše „těžké“ ropy, která musí být teprve zpracována. Téma dosažení energetické bezpečnosti bude tedy zcela nepochybně důležitou otázkou pro budoucí ekonomický vývoj Spojených států a může ovlivnit celou řadu politických rozhodnutí.

Přístupy obou kandidátů se v otázce ochrany životního prostředí značně liší. Spojené státy jsou v současně době stále jedním z největších znečišťovatelů životního prostředí, zároveň ale nejsou součástí žádné mezinárodní úmluvy, která by jejich aktivity omezovala. Bude tedy velmi zajímavé sledovat, jak důležitou roli bude téma životního prostředí hrát v následujících letech.

Dosavadní shrnutí průběhu prezidentských voleb 2020

Americký volební systém je nejenom komplikovaný, ale dokáže vytvářet zcela neobvyklé a pro nás nevídané situace. I přes to, že prezidentské volby ve Spojených státech probíhají již od úterý 3. listopadu, zatím stále dnes (v pátek 6. listopadu 2020) nevíme, kdo bude 46. prezidentem USA. V tomto článku tedy přinášíme krátké shrnutí toho, co se momentálně v souvislosti s volbami děje, jak to, že ještě neznáme výsledky voleb a kdy je můžeme očekávat.

V letošních volbách, stejně jako téměř ve všech předchozích, se o vítězi rozhoduje v tzv. swing states, tedy státech, kde je voličstvo rozděleno mezi podporovatele Demokratické strany i Republikánské strany tak, že se nedá mluvit ani o „modrém“ či „červeném“ státě. Letošní volby jsou nicméně v tomto ohledu v lecčems výjimečné. Poprvé se totiž ve velkém množství začínalo používat korespondenční hlasování jako způsob, který má ochránit americké voliče před nákazou Covid-19. Problém je ten, že některé státy tento model aplikují poprvé a nejsou s ním zcela sžité. Tento aspekt je nyní hlavním předmětem kritiky ze strany stávajícího prezidenta. Nicméně je nutné se na průběh voleb podívat z hlediska všech rozhodujících států bez ohledu na prezidentovy námitky.

Významným státem, jenž rozhoduje o vítězi voleb, je téměř vždy Florida. Ta totiž na svém území poskytuje bydlení velkému procentu seniorů, lidem stranicky nevyprofilovaným, a zejména slouží jako domov pro obyvatele Kuby či v posledních letech také Venezuely. Tento fakt tedy dělá Floridu zásadní v boji o prezidentské křeslo. Florida totiž disponuje 29 voliteli a její získání může velmi silně ovlivnit průběh voleb. V tomto případě se Donaldu Trumpovi podařilo získat Floridu, stejně jako v roce 2016. V letošním roce čerpal jak ze silné podpory seniorů, tak také z podpory Kubánců či Venezuelanů, kteří uprchli před tamními komunistickými či socialistickými režimy a bojí se, že by nástup Joe Bidena znamenal právě zavedení socialistického modelu i ve Spojených státech. Donald Trump tento stát navštívil letos nejméně šestnáctkrát, dokázal přesvědčit zejména obyvatele jihozápadní části státu a okresu Panhandle, kde se nachází tradičně spíše konzervativní voličstvo. To stejné se dá říci o okresu Miami-Dade, kde je největší počet voličů původem z Latinské Ameriky (tzv. Latinos).

Dalším důležitým státem, který v letošních volbách připadl Donaldu Trumpovi, je Ohio. Tento stát disponuje 18 voliteli a řadí se do skupiny tzv. Rust Belt states. V roce 2016 zde Donald Trump vyhrál nad Hillary Clinton o osm procentních bodů, v letošním roce se jednalo o poměr dost podobný. Ohio hrálo klíčovou roli v prezidentských volbách roku 2004, kde republikánský kandidát George W. Bush porazil svého protikandidáta Johna F. Kerryho. Od té doby nicméně Ohio patřilo Demokratům a podpořilo Baracka Obamu v obou prezidentských volbách. Donaldu Trumpovi se však podařilo tento stát dostat na svou stranu. Jedním z důvodů byl i Bidenův plán na zrušení frakování, což by mohlo v tomto státě velmi negativně ovlivnit těžařský sektor.

Donald Trump získal též stát Iowa, který byl v mnoha předvolebních průzkumech označován ve prospěch Joe Bidena. Nicméně se zde nakonec opakovala situace z roku 2016 a Donald Trump  přesvědčivě obhájil svou pozici náskokem o sedm procentních bodů. Se ziskem tradičně pro-republikánských států, jako je Alabama, Missourri, Kentucky, Louisiana, Oklahoma, Texas, Idaho či Wyoming, bylo jisté, že o otázce znovuzvolení Donalda Trumpa se bude rozhodovat v oblastech Středozápadu.

Joe Biden totiž potvrdil zisk tradičně pro-demokratických států na východním pobřeží, dále Kalifornie, Oregonu, Washingtonu či Nového Mexika. K překvapení letošních voleb však došlo ve státě Arizona. Ten je sice v době psaní tohoto článku stále „šedý“, tedy stále zde není spočítáno dostatečné množství hlasů, nicméně většina volebních průzkumů jej přisuzuje Joe Bidenovi. Překvapení je to z toho důvodu, že Arizona za poslední dvoje prezidentské volby byla vždy spíše konzervativním státem podporujícím republikánské kandidáty. Koronavirová krize a z ní plynoucí ztráta pracovních míst, rozsáhlé požáry ve státě Kalifornie i nárůst počtu mladých obyvatel, kteří mohli letos poprvé volit, změnila stranickou „barvu“ a Joe Biden si tak s největší pravděpodobností může připsat velmi cenné vítězství v podobě 11 volitelů.

Dalšími státy, kde stále není rozhodnuto o vítězi voleb, jsou Nevada,  Severní Karolína a Georgia. V případě Nevady se jedná o šest volitelů, zatímco v Severní Karolíně je to volitelů 15. V Nevadě průzkumy přisuzují vítězství Joe Bidenovi, konkrétně se nyní jedná o okres Clark County, kde se nachází Las Vegas. Vítězství ve státě Nevada by bylo pro Joe Bidena velmi důležitým ziskem. V Severní Karolíně se prodlužuje volební proces o další čtyři volební místa, jelikož k jejich otevření došlo později než v ostatních státech. Konkrétně se jedná o okres Cabarrus a Plunn, a to o 17 minut a 45 minut. Podle dosavadních průzkumů se v Severní Karolíně více daří Donaldu Trumpovi, nicméně výsledek je stále velmi těsný (50 %:48,6 %). V Georgii se bojuje o 16 volitelů, a i přes počáteční silnou vlnu podpory Donaldu Trumpovi se nyní stav obrací na stranu Joe Bidena (49,39 %: 49,37 %).

O konečném výsledku prezidentských voleb se tak bude zcela jistě rozhodovat ve státech Michigan, Wisconsin a Pensylvánie. Podle prvních zveřejněných výsledků se dařilo Donaldu Trumpovi ve všech třech státech, nicméně poté došlo k obratu ve prospěch Joe Bidena, který nyní již zvítězil v Michiganu, Wisconsinu a dotahuje se ve státě Pensylvánie. V roce 2016 Donald Trump nečekaně vyhrál právě s přispěním těchto tří států. V letošním roce ale Joe Biden využil stejně překvapivého zisku hlasů, které před čtyřmi lety pomohly Donaldu Trumpovi. Konkrétně ve státě Wisconsin se jedná o necelých 21 000 hlasů, které chyběly Hillary Clintonové a nyní se „přemístily“ k Joe Bidenovi. Ve státě Michigan se jedná o 2,5% vítězství ve prospěch Joe Bidena. Ve státě Pensylvánie zatím nejsou spočítány všechny hlasy, ale podle nejnovějších průzkumů se Joe Biden ujímá vedení i tam.

Největší pozornost byla věnována okresu Lackawana v Pensylvánii, který byl vždy velmi pro-demokratický (Donald Trump zde v roce 2016 sice nezvítězil, ale po dlouhé době se velmi výrazně přiblížil svému demokratickému protikandidátovi). V letošním roce byl nicméně více než kdy jindy důležitý i pro Donalda Trumpa, jenž cítil, že místní obyvatelstvo chce přesně to, co nabízí ve svém programu (zejména v oblasti průmyslu). Nakonec se mu  okres Lackawana nepodařilo získat a Joe Biden zde vyhrál o osm procentních bodů. Ztráta tohoto okresu tedy může ve výsledku znamenat ztrátu celé Pensylvánie.

Ve státě Michigan byla rozhodující zase ztráta okresu Macomb, pro který je typické prostředí tzv. blue collar workers, tedy obyvatel dominantně dělnických pozic, kteří v roce 2016 pomohli Donaldu Trumpovi tento stát vyhrát. Další důležitou ztrátou byla i předměstí města Detroit, kde se nepodařilo navázat na úspěch z roku 2016 a voliči se obrátili ve prospěch Joe Bidena. Tyto dvě ztráty byly jedním z hlavních důvodů „zmodrání“ státu Michigan.

Dalším důležitým aspektem, který pomohl Joe Bidenovi získat (zatím) dva výše zmíněné státy (Michigan, Wisonsin), je velké procento Afro-Američanů. Tyto hlasy chyběly v roce 2016 Hillary Clintonové, ale letos se opět obrátily na stranu Demokratů. Největší města zde mají velké procento černošského obyvatelstva. Ve státě Wisconsin se jedná například o město Milwaukee a celého okresu, ve státě Michigan jde o již zmíněný Detroit a okres Wayne, v Pensylvánii zase o město Filadelfie a jeho okres.

Rychlý nárůst hlasů pro Joe Bidena a zcela nečekaný obrat ve státech Michigan a Wisconsin donutily Donalda Trumpa k zastavení hlasování a přepočtu hlasů.

I přes určité podezření, že mohlo dojít k manipulaci s lístky a dodatečnému doplňování hlasů zvýhodňujích demokratického kandidáta, se zatím ale Trumpově administrativě nepodařilo výsledek voleb strhnout na svou stranu a momentálně to vypadá, že je již pouze otázka času, kdy dojde k oficiálnímu prohlášení Joe Bidena za 46. prezidenta Spojených států. Letošní volby tak byly (a stále jsou) komplikované zejména z toho důvodu, že letos poprvé došlo k masivnímu využívání korespondenčního hlasování (absentee ballots), zpochybňování výsledků voleb ze strany Republikánů i poměrně nestandardním postupům v některých státech při sčítání hlasů. Na výsledky voleb si budeme muset počkat minimálně ještě několik hodin, ale i přes to všechno je nutno podotknout, že Donald Trump nejspíše prohraje legitimním způsobem a nebude tak ohrožena demokratická podstata voleb v USA.

Joe Biden jako 46. prezident Spojených států amerických

Novým prezidentem Spojených států se stal demokratický kandidát, dlouholetý senátor za stát Delaware a viceprezident za vlády Baracka Obamy – Joseph R. Biden.

I přes celou řadu komplikací, které letošní volby doprovázely (někde stále doprovázejí), se dá již s jistotou prohlásit, že nástupcem Donalda Trumpa bude právě tento 77letý veterán americké politiky. Cílem tohoto článku je na základě stručné analýzy politických výstupů a volebního programu Joe Bidena nastínit, co můžeme od nové administrativy očekávat v otázkách domácí politiky Spojených států.

Joe Biden podává svůj vítězný projev, Wilmington, stát Delaware, listopad 2020.

 Pokud byste chtěli Joe Bidena popsat na základě pravolevého dělení politického spektra (toto dělení je v mnoha ohledech již překonané, nicméně stále pro velké množství lidí slouží jako hlavní „poznávací faktor“ politických představitelů, pozn. autora), nejspíše ho dosadíte do samého středu této osy. Již jako nově zvolený senátor za stát Delaware v roce 1973 se prezentoval jako politik se středovými názory. Tato pozice mu nicméně dovolovala poměrně flexibilně se přizpůsobovat názorovým proudům uvnitř samotné strany stejně jako ve veřejném prostoru.

V rámci domácí politiky o sobě dává výrazněji vědět v roce 1982, kdy se explicitně vyjadřuje k otázce kontroly drog na území Spojených států. Tehdejší prezident Ronald Reagan totiž navrhoval zvýšení policejních složek, delší vězeňské tresty a mnohem přísnější opatření ve vztahu k zadržovaným osobám. Tehdy s těmito návrhy Joe Biden více než souhlasil a podporoval tak vládní iniciativu v otázce snížení kriminality spojené s drogovou aktivitou. V roce 1993 podporuje Zákon o trestné činnost (Crime Bill), jenž vedl k masovému potírání trestné činnosti a zvýšenému počtu uvězněných osob. Dodnes je tento zákon velice sporný, jelikož příliš nepřispěl ke snížení kriminality. Joe Biden jej dlouhodobě podporoval, nicméně s ohledem na blížící se primární volby a jeho následné zvolení do prezidentského klání v roce 2020 se v obou zmíněných případech začal stavět na stranu odpůrců tohoto zákona a v několika případech se za něj dokonce omluvil. Podobný případ se týká i jeho postoje k otázce zlegalizování marihuany či trestu smrti.

Důležitou otázkou neustále rezonující ve veřejném prostoru Spojených států je dále případ Roe vs Wade z roku 1973. Ten právně legitimizoval zavedení potratů a je tak pro Demokratickou základnu jedním ze stěžejních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pro Joe Bidena tohle ale opět neplatí na sto procent. Ve stejném roce, kdy byl tento případ rozhodnut ve prospěch obhájců interrupcí, byl Joe Biden zásadně proti a zavrhoval myšlenku na potrat pouze v případě ohrožení života dítěte či matky. V tomto ohledu tedy spíše kopíroval názorové postoje Republikánské strany. V roce 2019 nicméně znovu obrací a případ Roe vs Wade je pro něj ztělesněním demokratických a liberálních hodnot. Podobně se dále staví také k tzv. Hyde Amendment z roku 1980, který blokuje využívání federálních fondů k zaplacení interrupcí, opět pouze s výjimkou ohrožení života dítěte či matky.

V otázkách interrupcí či kriminální spravedlnosti bude tedy Joe Biden nejspíše podporovat progresivně liberální agendu prosazovanou zejména viceprezidentkou Kamalou Harris. V těchto oblastech nicméně snahy Demokratů budou velmi omezené, jelikož Republikánská strana obhájila většinu v Senátu a Donaldu Trumpovi se také povedlo rozšířit republikánské složení v Nejvyšším soudu. Obě komory tak budou velmi obezřetně reagovat na příliš liberální politiku uplatňovanou v těchto otázkách.

V rámci imigrační politiky Joe Biden opět poměrně radikálně změnil své postoje. V roce 2006 chtěl vybudovat 700 mil dlouhé oplocení proti imigrantům zejména z jižní hranice a také navrhoval penalizovat firmy, které zaměstnávají nelegální migranty. Avšak s nástupem Baracka Obamy do úřadu Joe Biden opět mění svůj názor a v duchu Obamovy administrativy prosazuje politiku DACA (Deffered Action for Childhood Arrivals), která chrání před vyhoštěním přistěhovalců, jež přišli do USA bez patřičných dokumentů již jako děti (tzv. snílci). V oblasti nelegální migrace se již v minulosti snažil několikrát uplatnit svůj vliv, když například podporoval iniciativu George H. W. Bushe o zasahování do občanských konfliktů v Jižní a Střední Americe a o finanční podpoře tamních ozbrojených složek. V roce 2000 tak jako dlouholetý člen Kongresu podporuje a pomáhá vypracovat tzv. Plan Colombia, jenž má za cíl finančně, vojensky a diplomaticky pomoci vládním ozbrojeným složkám v boji proti drogovým kartelům v Kolumbii. Tento plán však dodnes zůstává předmětem kritiky pro svou spornou účinnost, a nakonec podle řady odborníků dokonce vedl k ještě větší destabilizaci Jižní Ameriky. Ve svém volebním programu podporuje začlenění legálních migrantů do chodu americké ekonomiky, zbavení se „odchytových“ klecí na hranici s Mexikem, urychlení procesu navrácení dětí ke svým rodičům či také zavedení zákona „catch and release“, který zabraňuje zadržování imigrantů v detenčních centrech.

V otázce držení zbraní je Bidenův postoj poměrně konstantní. Již v 90. letech jako senátor státu Delaware uzákonil systém tzv. background check, jehož cílem je zamezení prodeje zbraní trestně stíhaným osobám. Také se zasadil o prosazení desetiletého zákazu prodeje útočných pušek, včetně poloautomatických, na území celých Spojených států. Dlouhodobě upozorňuje na lobbystickou aktivitu Národní střelecké organizace (National Rifle Association) a během svého prezidentského období chce také zrušit Druhý dodatek americké Ústavy zaručující právo americkým občanům pořídit si zbraň pro účely ochrany sebe a své rodiny.

Samostatnou kapitolou domácí politiky je pak zásah pandemie Covid-19 a jeho dopad na ekonomickou výkonnost Spojených států. Koronavirová krize zcela paralyzovala nejen americkou ekonomiku a bude velmi těžké pro nově zvoleného prezidenta tomuto problému čelit. S ohlédnutím do minulosti je však možné do určité míry predikovat, jaký přístup Joe Biden zvolí i v tomto případě. Jako viceprezident Baracka Obamy totiž musel v roce 2009 čelit pandemii H1N1 (mexické prasečí chřipky) a v roce 2014 výskytu eboly. V obou případech se ukázalo vnímaní Joe Bidena pro jakékoli vážnější onemocnění, které může mít za následek tisíce mrtvých, jako velmi zodpovědné. To, co ho v případě mexické prasečí chřipky stejně jako eboly odlišovalo od ostatních politických představitelů, byla jeho snaha vyvarovat se jakémukoliv riziku nákazy a snížit tak virovou nálož hned v začátcích.  Pandemie Covid-19 je v počtu nakažených i počtu obětí mnohem rozsáhlejší problém, nicméně jeho zvládnutí bude zcela zásadní. Otázkou zůstává, jakými prostředky toho chce dosáhnout. Již zpočátku výskytu koronaviru kritizoval Donalda Trumpa pro jeho nezodpovědný přístup, nedodržování hygienických opatření a postupné otevírání ekonomiky. Republikánské státy se ale podle mnoha modelů ukázaly jako méně zasažené a ekonomicky mnohem výkonnější. Na druhé straně to byly právě státy zastoupené demokratickými guvernéry, které byly zasažené nejen jako první, ale zejména rozsah nakažených a obětí byl mnohonásobně větší. V tomto ohledu se tak pozdržení všech ekonomických aktivit zdá jako prohlubování krize. Joe Biden jistě bude prosazovat zcela odlišný přístup ke koronavirové krizi, než kterou zastával Donald Trump. Má v plánu znovu vstoupit do Světové zdravotnické organizace, více spolupracovat s vědními experty a hranice Spojených států nechat uzavřené dalších několik měsíců. Je tedy otázkou, jak moc tento přístup dokáže obnovit americkou ekonomiku a dostat Spojené státy z pozice nejvíce zasažené země koronavirem.

Je nutno také dodat, že pro americkou ekonomiku se nejeví pozitivně ani Bidenova snaha o restrukturalizaci průmyslu. Ve svém programu chce totiž zamezit výrobě nerostných surovin pomocí tzv. frakování a nahradit jej výrobou „čisté“ energie. Tento plán nicméně americkou ekonomiku zadluží na dlouhá léta dopředu a bude tedy velmi těžké vzniknuvší výpadek vyplnit pouze energetickou soběstačností a novými pracovními místy.

Jak bylo popsáno výše, Joe Biden je tedy politikem hlubokých kompromisů, jenž má velice pragmatický přístup ke všem politicko-společenským otázkám, které zrovna u veřejnosti rezonují. Jako dlouholetý a zkušený „kádr“ americké politiky se tak bude jistě snažit prosazovat agendu kopírující středo-levicová témata. Největším problémem však zůstává to, že Joe Biden byl zvolen jako vyslanec Demokratické strany, která v současné době zažívá určitou identitární krizi. Od strany zastupující černošskou menšinu se postupem času přesunula do pozice strany zastupující všechny menšiny. Program Demokratické strany tak směšuje širokou škálu etnických, rasových či náboženských skupin. Tento model je nicméně zcela neudržitelný, jelikož se pojem „diskriminace“, se kterým původně Demokratická strana pracovala ve svém programu ochrany černošského obyvatelstva, stává s nástupem dalších menšin mnohem více heterogenním. Demokraté se tak jeví jako strana bez konkrétního programu, jež má za cíl během volebního období Joe Bidena spíše nalézt sebe sama.

Tento článek se objevil také na stránkách e-polis.cz